Mrazivé ráno

Mrazivé ráno

Výhled ze stanu

První námraza

Důkaz mrazu

Potřetí do Polska

Na křižovatce v Polsku

Zkratka

Zkratka

Až tam nahoru jedeme

Markéta v polských kopečcích

Pauza na vrcholku

Svačinka na vrcholu

Svačinka na vrcholu

Przelezc Kubalonka

Pavel obdarovaný koženou bundou :-)

Údolí Wisly

Řeka Wisla

Krajina podél Wisly

Polské pastviny

Polsko - výhled do Čech na kouřící Třinecké železárny

Trochu jsme zabloudili

  

 

Den osmý - sobota 18.9. 2004

    Ráno se budíme v půl sedmé. Před stanem je jinovatka a na teploměru -1,7°C. Tak to je letošní rekord! Čekáme ve stanu ve spacácích asi hodinu, než vyšlo slunce a pak taky lezem ven. Hned je znatelně tepleji. Pavel tedy vylezl ven už dříve, aby vyfotil nocležiště, a na obzoru nahoře na louce uviděl nějakého obrovského psa nebo vlka. Vypadalo to prý v ranním oparu docela strašidelně.

    Snídáme a balíme, jinovatka taje a je příjemně. Vyrážíme opět v 9 hodin. Na hranici je to asi kilometr do mírného kopečka. V 9:20 jsme tam. Ukázali jsme pasy a občanky a potřetí tento týden vjeli do Polska. Čekal nás pěkný sjezd, až jsme vyjeli z mapy. Na kousek cesty nemáme mapu, jenom podle autoatlasu napsaný seznam míst, kterými musíme projet. Snad si nějak poradíme i bez mapy.

    Zdejší polské vesnice jsou o poznání chudší, než ty slovenské a než ty, které byly za Tatrami. Potkali jsme asi 3 povozy, lidi jdou na pastvu s kravama, některé domy jsou hodně zchátralé apod. Až do Rajcky pořád mírně. Je krásné počasí, skoro až vedro. Přijeli jsme na křižovatku, nikde žádné směrovky, tak nevíme kudy dál a musíme se někoho zeptat. Je tu malý Sklep spoživci (smíšené zboží) a chlapíci nám poradili zkratku do Koniakowa přes les, abychom nemuseli po hlavní. Je to mírně do kopce lesem po lesní cestě, pohoda. Všude je hodně houbařů, asi jak pršelo a je teplo, tak rostou. U hájovny se sklon cesty změnil a my prudce sjíždíme. Sjezd je dost krkolomný a po kamenité cestě, tak na tuto zkratku zase nadáváme, co nám to ti pánové poradili. Zkratka to sice byla, už jsme najeli na asfalt, ale teď musíme zase nahoru prudce do kopce. Vysoko nahoře vidíme jedoucí autíčka a stařík u chaloupky nás informuje, že tam taky pojedeme. Luděk jede, já a Pavel tlačíme. Ještě že jsou po cestě spousty ostružin.

    Po mikroasfaltkách vesměs do kopce jsme se konečně dostali až na silnici a ta vede kam jinam než do kopce. Poláci opravdu nemají zvykem vést silnice přes sedla a průsmyky, ale naopak přes ty nejvyšší hory. Navíc mají sídla roztahaná po kopcích, všude jsou nějaké domy a silnice se kroutí mezi nimi, aby se ke každému dostala. Už jsem si několikrát myslela, že už bude stoupání konec, ale za zatáčkou vede silnice zase do kopce. Před námi vidíme nějakou horu s vysílačem, tak to je jasný, silnice povede až k tomu. Ještě že je krásné počasí a jsou super výhledy na okolní kopečky.

    Konečně jsme dojeli někam, co vypadá jako konec kopce. Je tu dřevěná chata s hospodou, takový srub, ale je to pěkné a nové. Čepují tady Pilsner Urquel. Zajeli jsme za budovu, vytáhli kola po cestě kus nahoru a plácli sebou do trávy na sluníčku. Uf! Doufáme, že už to bude jenom z kopce a za pár kilometrů najedeme zpět na mapu. To už bude pohoda. Obědváme chleba s parenicí, Pavel si uvařil zase svojí oblíbenou zeleninovou polévku s nudlemi a pak se válíme a dalekohledem pozorujeme okolí. Dohadujeme se, co to v dáli je za vysoké hory, ale pak jsme přišli na to, že to jsou Vysoké a Západní Tatry zezadu. Tak proto se nám to nezdálo, z této strany pohled na ně neznáme. Je krásně, úplně letní den! Sjíždíme, na druhé straně jsou vidět Beskydy a Lysá hora.

    Poláci mají domy opravdu úplně všude, na každém kopci někdo bydlí nebo má nějakou chajdu. Přiznám se, že se mi to víc líbí u nás nebo na Slovensku, kde jsou vesničky hezky u sebe semknuté v údolích a kopce jsou většinou bez obydlí. Množství domů také překáží ve výhledech.

    Sjeli jsme do Istebny, vůbec jsme to nepoznali, protože tady ty vesnice a městečka ani nejdou od sebe odlišit. Další začíná a člověk ani nezaregistroval, že by jiné skončilo. Zkrátka Polsko je jen jedna velká vesnice nebo obec, chcete-li. Míst bez obydlí je opravdu málo a to se nám moc nelíbí.

    Odbočili jsme na Wislu a najednou je tu prudký dokopec. Jak to? Neříkal někdo, že už by to mělo být jenom z kopce? No, tak asi nebude. Dokopec je to tedy slušný! Prudce stoupáme, točíme se v serpentýnách, provoz a vedro. Konečně jsme hore, jmenuje se to tu przelezc Kubalonka a jsme 761 metrů vysoko. Jsou tu hospody, parkoviště a všude spousta lidí. Asi nějaké poutní místo nebo turistický cíl. S Pavlem se dal do řeči starší německý pár z Berlína a dostal od nich geschenk - koženou bundu. Asi jí někde našli. Sice je mu malá (je to velikost S), a taky si nejsme jistí, zda je pánská, ale i tak má radost, bude mít dárek pro mámu. Každopádně je to veselá příhoda.

    Sjíždíme do Wisly, teď už snad definitivně a pokukujeme po nějakém obchodě. Luděk má dneska narozeniny, tak bychom mu s Pavlem chtěli něco koupit. Ale Wislu jsme bohužel prolítli po obchvatu a valíme dál podél řeky Wisly pořád mírně z kopečka. Poláci furt někam jezdí, provoz je tedy neskutečný na této vedlejší silnici. Vjeli jsme do Ustroně a zase ho objíždíme po obchvatu. Řekli jsme Luďkovi, že je potřeba zajet do města něco koupit. Neprotestuje, navíc tu je šipka Albert 500 metrů. Zeptali jsme se paní, zda mají dneska otevřeno a když jsme dostali souhlasnou odpověď, zajeli jsme k obchoďáku. Je to v pořádku, otevřeno mají, karty berou, tak s Pavlem mizíme v útrobách Alberta. Luďka pověřujeme hlídáním kol.

    Naházeli jsme do košíku proviant na slavnostní večeři (pelmeně a smetanu), dále polárkáč, koblížky a polské pivo a Pavel si vzal jogurty a nějaké pečivo. A jdeme k jediné otevřené kase s postarší pokladní. Ta nás posílá ke druhé pokladně, kde mají terminál na karty, namarkovala nám nákup a vložila kartu do terminálu. Na displeji se objevila hláška “Užij chypa” a paní to vyhodnotila jako že karta nefunguje. Vrací mi jí s tím, že platit kartou není možné a ještě se tváří, jako že jsem se tady pokusila ten obchod minimálně vykrást. Říkám jí, že to není možné, že karta funguje, že jsem s ní platila včera a že peněz je na ní dost. A že když mají napsáno na dveřích, že tento typ karet berou, že to nějak musí jít.

    Prodavačka začala někam zběsile volat, až přišla její kolegyně, mladá holka. Vzala si ode mě kartu a starší prodavačce řekla, že karta je čipová, takže musí použít čtečku čipu. Strčila kartu jedním koncem do čipového nástavce k terminálu a zeptala se na částku. Potom odešla a transakci nechala už dokončit tu starší pokladní. Jenže ta zase něco zmáčkla, co neměla, a ze strojku vyjel lístek, že je transakce anulovaná. Vítězoslavně mi jej podává, něco jako “vidíš, já jsem ti říkala, že to nejde”. Na to už nemám nervy. kašlu na nějaký dárek pro Luďka i na slavnostní večeři, s touto slepičkou se nebudu dohadovat . Pavel naházel nezaplacené zboží zpátky k pokladně a naštvaní jdeme pryč. Pokladní to hned začala odnášet pryč, asi aby zahladila stopy po neúspěšném (kvůli její neschopnosti) nákupu. Ach jo. Jsem naštvaná, navíc to byl jediný otevřený obchod v okolí, ale to se nedá nic dělat. Jedeme naštvaní pryč. Já mám zkažený celý večer, na který jsem se těšila a Pavel je naštvaný na kolegy z polského Aholdu a přemýšlí, komu co napíše jako stížnost.

    Z Ustroně jsme chvíli jeli po hlavní na Těšín, resp. na Ciezsyn a po pár kilometrech z ní zase sjeli. Pojedeme do Čech po vedlejší. Projíždíme Cisownicí, je tu spousta silniček a neznačených křižovatek a tak, přestože máme turistickou padesátitisícovou mapu, jsme se ocitli v jiném údolí, než jsme chtěli být :-) Jede tu polski fiat a v něm sedí kluk, který umí česky. Říká, že se po té silničce dostaneme na hraniční přechod k Třinci. Tak to by nevadilo, akorát teď musím slézt a kolo tlačit, protože to je fakt prudký, že se jet nedá. Nahoře jsou oplocené pastviny, jedeme po miniasfaltce mezi nimi a silnice vede pořád prudce do kopce, tak víc tlačíme než jedeme. Konečně se to trochu láme a my vidíme kouřící komíny, prý je to náš Třinec a slavné Třinecké železárny. Hurá! Ale pohled je to odporný. Na louce se tu fotí nějaká svatba, to budou fotečky s pozadím těch železáren. Třeba je ženich nějakým manažerem v železárnách a tady odtud je nejlepší pohled na milovaný podnik. Kousek sjíždíme a podle mapy je tu jen jedno jediné údolíčko bez domů, kde bychom snad mohli uspět s noclehem. Ale když jsme tam přijeli, je to lemované jednou chalupou za druhou, ti Poláci jsou fakt neskuteční!

    Zajíždíme dál, domy po nějaké chvíli skončily, ale cesta vede prudce do kopce. Už nemůžu! Je tu odbočka, ale Luděk jede ještě kousek nahoru na průzkum, ale vrací se. Nakonec jsme natahali kola na tu lesní cestu, je to tu nakonec docela pěkné. Luďkovi jsme alespoň symbolicky popřáli a jeho narozeniny oslavili poslední zbylou čokoládou a oříšky. Povyprávěli jsme mu naší historku z polského Alberta a pak jsme si uvařili každý svojí polévku. Po jídle měli kluci ještě chuť na zákusek, tak jsem uvařila puding. Potom jsme spokojeně zalezli do stanu. Celou noc akorát hučely a bouchaly železárny a asi tedy i trochu vytápěly, protože bylo krásně teploučko.

Leszna Gorna

Denní: 76,0 km

Celkem na kole: 566 km

 

    

 

 

Na začátek stránky                                                                Další den