Ráno v údolí Popradu

Údolí řeky Poprad v Polsku

Most v Piwniczne

Zpátky na Slovensku

Výhled na Tatry

Stoupání na sedlo Vabec

Pavel na sedle Vabec přebírá žlutý trikot

Hrad ve Staré Ľubovně

Výhled z Ľubovnianského hradu

Oběd před Jednotou v Kamience

Stoupání do Stráňanského sedla

Stoupání do Lesnického sedla

Markéta stoupá do Lesnického sedla

Lesnické sedlo

Pohled z Lesnického sedla na Pieniny

Prielom Lesnického potoka

NP Pieniny

Černý bocian (čáp) v NP Pieniny

Pltě

Průjezd Pieninami

Polští cykloturističtí kolegové

Nocleh v opuštěném kempu

  

 

Den čtvrtý - úterý 14.9. 2004   

    V noci se obloha vyjasnila a svítily hvězdičky. Ráno je údolí v mlze. Pavel se těšil, že si udělá foto noclehu zalitého ranním sluncem s údolíčkem v pozadí, ale není vidět na krok. Tak si to alespoň vynahradil fotkami živočichů žijících ve vysoké neposečené trávě. Během snídaně drobně mží a mlha padá k zemi. Pak rutinně balíme a odjíždíme, prostě klasika. Na silnici je ale pořád mlha, takže zapínáme blikačky. Ale brzy se opar rozplynul, svítí sluníčko a je modré nebe.

    Asi 25 kilometrů svištíme úžasným údolím řeky Poprad, prolítáváme jednu polskou vesničku za druhou a blížíme se do městečka Piwniczna. Tam musíme přejet most a pak údolím kousek zpátky. Ale jenom malý kousek, protože pak od řeky odbočujeme a prudce stoupáme do kopce. Polští handlíři tu mají reklamy na svoje krámky a zboží ve slovenském jazyce. Dokonce lákají i k návštěvě nějakého cykloservisu, nejlépe k nákupu nového kola. A někde tu má být i hraniční přechod zpět na Slovensko. Nejprve míjíme modrou evropskounijní ceduli s nápisem Slovensko, tak se divíme, že by to tu bylo už jako například mezi Německem a Rakouskem, ale pak se za zatáčkou vynořila regulérní celnice. Sice taková miniaturní, ale až teď jsme oficiálně na Slovensku. A hned nás čeká 8mi kilometrové stoupání. Do toho praží slunce. No tak jedeme.

    Do vesnice Hraničné to bylo v pohodě, ale dál je sklon čím dál tím prudší. Pak se objevila značka 9% 2 km. Tak to bude určitě až na vrchol. Konečně pořádný kopec! Jsou nádherný výhledy na okolní kopečky. Pavel jede jako první. Kousek před vrcholem se objevily v dálce Tatry. Paráda! Pavel je na sedle Vabec (766 m.n.m.) první a od Luďka slavnostně obdržel žlutý trikot. Měl z něj radost, bohužel to ale bylo jen symbolicky, protože mu jej Luděk po vyfotografování a pogratulování zase sebral. Šlo o žluté firemní tričko.

    Následuje dlouhý pěkný sjezd do Staré Ľubovně. Cestou vlevo na kopci je vidět hrad, ke kterému jedeme. Stoupání nevypadá nikterak dramaticky. Na předměstí odbočujeme a podle směrovek míříme k Ľubovnianskému hradu. Nakonec je to pěknej krpál, vůbec se to nezdálo, ale bylo to přes dva kilometry hodně prudce do kopce, uf uf. A v závěru dokonce serpentýny po kamenité šotolině. Ale co, v červnu jsme byli tři týdny v sedle a jezdili horskými terény, takže nějaký hrad na Slovensku nás nemůže rozházet. Vstupné do hradu stojí 60,- SK, tak jsme si aspoň nechali v pokladně nabít vysílačku a jdeme na prohlídku. Vyfasovali jsme papír s velmi stručnou historií hradu a popisem budov, které postupně procházíme, přesně podle pořadí.

    Hrad je rozsáhlý a prohlídka náročná. Je zde spousta zachovalých budov, ve kterých jsou malé výstavy o hradě a životě na něm. Proto jsme rádi, když máme vše prohlédnuté a můžeme zase pokračovat. Na parkovišti na WC jsme nabrali vodu a frčíme po hlavní na Poprad. Jedeme proti větru, tak to je docela hrůza. Krajnice chybí a je tu příšerně moc aut. Pak jsme z této hlavní konečně odbočili a po mírném stoupání zaparkovali v Kamience před obchůdkem místní Jednoty. Jdeme si koupit něco k obědu. Nakonec jsme tam nechali 221,- SK. Pavel si dal pomazánku Zálesák, protože zakoupenou zakysanou smetanu musel zkaženou vyhodit a my jsme si vyrobili brynzovou pomazánku z pravé brynzy. Během oběda nás očumují místní děcka.

    Nacpaní valíme do dalšího sedýlka. Stoupání je příjemné a krajina kolem krásná a svěže zelená i přesto, že už je září. Krátký, ale prudký dokopec končí na Stráňanském sedle 730 metrů vysokém. Na něm si Luděk dopřává v Jednotě zakoupené podmáslí. Před námi už trčí skály národního parku Pieniny. Při sjezdu dolů závodíme se smradlavým autobusem. Ve vesnici jej vždy předjedeme, protože staví na zastávce, ale když se pak rozjede, hravě nás dohoní.

    Mylně jsme doufali, že to bude už jenom z kopce, ale v malebné vísce Veľký Lipník je najednou ostrá zatáčka a za ní kopec prudce nahoru. Rychle přeřazuji na nejmenší tác a bum, řetěz je dole. Luděk mi jej pomohl nasadit a už se suneme 12ti % ním kopcem nahoru. Autobus jel rovně. Hurá, nebude nás podkuřovat. Silnice se kroutí úbočím kopců jako někde v Alpách a zanedlouho stojíme na Lesnickém sedle (720 metrů). To už tedy snad bude poslední sedlo před Pieninami. Odměnou za naše propocená trička jsou nádherné výhledy na okolní kopečky a údolí s pasoucími se stády ovcí. Dlouho se tady nezdržujeme, rychle a prudce klesáme zase dolů. Projíždíme rázovitou obcí Lesnica a za ní po úzké asfaltce vjíždíme mezi skály do soutěsky. Ta se nazývá Prielom Lesnického potoka a dostali jsme se tak do samého centra Pienin. Nyní nás čeká asi 8 kilometrů po šotolině proti proudu Dunajce.

    Že cesta není asfaltová, vůbec nevadí. Jede se pěkně, ale pořád musíme zastavovat a kochat se tou nádherou všude kolem. Dunajec si tady cestu prorazil masívem bělostných skal a vytvořil hluboké údolí. Vysoké skály ozařuje zapadající slunce a jenom občas potkáme nějaké lidi na procházce. Inu, už je po sezóně, ale jsme za to rádi, protože v létě se tu prý pro davy turistů nedá projet. Ale o zdejší turistickou atrakci jsme nebyli ochuzeni; pár osamělých pltí se ještě plaví Dunajcem. Mladíci v krojích vozí turisty, kteří si chtějí vychutnat rychlou plavbu soutěskou a pohled na skály přímo z vody. Na konci údolí, kde je voda již klidná a pomalá, jsou turisti i s vory naloženi na auto a odvezeni zpět do výchozího místa.

    Čekáme na Pavla, který se zdržel fotografováním a u malé studánky nabíráme Pieninskou vodu. Pak objíždíme ještě jednu bělostnou skálu a už je tu konec. Hned za výjezdem ze soutěsky stojí dva cyklisti s koly naloženými podobně jako máme my. Hned jsme s nimi zavedli řeč. Dva asi 40tiletí Poláci (on a ona) se vrací zpět do Polska z cesty po Evropě a plánují tady na louce nocovat. Prý je tady kemp, ale nyní po sezóně již opuštěný. Chvíli si s nimi povídáme, jsou trochu blázniví, ale je vidět, že se mají rádi a mají rádi přírodu a cestování na kole. Trošku nás zklamalo, že víc, než povídání o cestování je zajímaly naše platy a pak to srovnávali s poměry v Polsku. Pak jsme se rozloučili, protože je večer na spadnutí a i my musíme taky najít místečko, kde složit hlavu a znavené kosti.

    Nám s Luďkem by se docela líbilo spát taky tady na té loučce. Je tu posečená tráva, tekoucí řeka a výhledy na skály, ale Pavlovi se to moc nelíbí a raději by jel někam do ústraní. Smutně se loučíme s krásným místem. Ale Luděk najednou zastavuje a slézá z bicyklu. Že prý má prázdné zadní kolo. Tak je myslím rozhodnuto, protože než to zalepí, bude tma. Skoro to vypadá, že píchnul schválně, abychom tady zůstali.

    Vracíme se na louku a u dřevěného stolečku nedaleko řeky jsme se zabydleli. Nakonec se tady líbí i Pavlovi, a objevili jsme dokonce i záchody. Jsme v kempu, ale kromě těch dvou Poláků tu nikdo není. Zase si libujeme, jak dobrý termín jsme zvolili. Luděk odložil lepení na ráno a šel za Poláky, aby si nemysleli, že se jich straníme a stan si stavíme schválně půl kilometru od nich. Oni táboří na dřevěném pódiu na druhé straně louky. Pavel se jde podívat k Červenému Klášteru, který je hned za tábořištěm a na mně zbyla práce - uvařit jídlo. Dělám krupicovou kaši a chlapi se pomalu trousí na večeři. Pavel šel po jídle ještě na krátkou procházku k vodě a pak jsme zalezli do stanu. Pieninské nebe je plné hvězd.

 

 

 

Červený Kláštor - Pieniny

Denní: 81,9 km

Celkem na kole: 276 km

 

 

 

           

 

 

 

Na začátek stránky                                                                Další den