Kopečky východního Slovenska

Nové kostely

Dřevěný kostelík v Mirole

Stoupání na Dukelský průsmyk

Muzeum v přírodě cestou na Dukelský průsmyk

Památník pod Duklou

U památníku

Ráno

Rozhledna na Dukle

Psaní deníčku u vaření oběda a opravy kola

Zpracovávání slunečnice

Tankisté

Tankista

Německý vojenský cintorín

Pomník bojů v Údolí Smrti

Kostel ve Svidníku

Stoupání do sedla Grob

Nekonečné čekání na Luďka

Nocleh na louce

  

 

Den druhý - neděle 12.9. 2004 

        V noci se zatáhlo a díky tomu bylo krásně teploučko; v mém spacáku až moc vedro. Nad ránem dokonce krapítek sprchlo, ale když máme vstávat, tak už neprší. Jenom se nám nechce vylejzat do mokré trávy. Je ale docela teplo, tak jsme se odhodlali, vylezli, nasnídali se, sbalili si a vyrazili. Z Výravy je to do Medzilaborců asi 10 kilometrů. Nejprve funíme do kopce, následuje miniprůsmyk a pak krátký sjezd. Dál je to příjemně zvlněné.

    Hned na kraji Medzilaborců uhýbáme a v Krásném Brodě máme technickou pauzu. Pavel mění řetěz a Luděk brzdové špalíky na mém kole. Taky se mi trochu viklá přední kolo, ale ohnul se klíč na kontrování, tak mám smůlu a pojedu s nepatrnou vůlí v přední ose. Je krásné počasí, svítí sluníčko a už od včerejška máme vítr v zádech. Valíme dál skrz další vesničky východního Slovenska. Některé domy jsou uplácané z hlíny a skoro všechny mají plechové střechy. A všude stojí nové kostely. I Pavel se přiznal, že čekal, že to tu bude trochu jiné, chudší a zapomenutější.

    Ale není to tu nezajímavé. Miková je rodištěm rodičů Andyho Warhola, v Mirole obdivujeme původní dřevěný kostelík. V jiné vesničce Vladiča zase probíhají křtiny v kostele. Dali jsme malou sušenkovou pauzu. Krajina je malebná, žádný velehory, ale krásný spasený loučky a malé kopečky. Pokračujeme zase s větrem v zádech. Jestli to takhle půjde dál, jsme za chvíli na Dukelském průsmyku a tam plánujeme oběd. Je odsud vzdálený asi 15 kilometrů. Ještě jeden dokopeček, po kterém následuje sjezd a jsme na hlavní v Krajné Poľaně. Názvy obcí a cedule obchodů se z ruských změnily na polské a my stoupáme na Dukelský průsmyk - dějiště kruté bitvy poslední světové války.

    Cesta je lemovaná letadly, tanky a samopaly. Jde o válečné památníčky, takové malé muzeum války v přírodě. My ale míříme nejprve nahoru na průsmyk. Stoupání není prudké a vítr do zad znatelně pomáhá. Po pár kilometrech jsme tam. Zdálky jsme viděli rozhlednu v lesích, ale nejprve odbočujeme k obrovskému monumentu u silnice. Prohlédli jsme si vojenský hřbitov, kde pomníčky s jmény mají hlavně vojevůdci. Dost tu fičí, jedeme tedy na rozhlednu. Těsně před průsmykem (502 m.n.m.), kde se nachází zároveň hraniční přechod do Polska jsme odbočili doprava na asfaltovou cestu podél hranice. Vydupali jsme krátký, ale prudký kopec a stojíme před vysokánskou věží, která slouží jako další památník dukelské operace. Zaplatili jsme každý 20 slovenských korun, prohlédli si výstavku ve vstupní hale a starý pán nás vyvezl nahoru výtahem - to je panečku servis! Důrazně nás ale upozorňuje na zákaz focení bez zaplacení. Prý kdyby nás někdo viděl, měl by z toho problémy. Nakonec nás nechává nahoře a máme si zas zavolat až budeme chtít dolů.

    Vyhlídka je jenom na okolní kopečky, ale při opravdu dobré viditelnosti mohou být vidět i Tatry. Ale to se prý stalo jenom asi 3x za 30 let, co tu průvodce slouží. Kocháme se pohledem na krajinu, o kterou se za druhé světové války svedl krutý boj. Proti wehrmachtu (německé armádě) se tehdy postavila Rudá armáda v čele s generálem Koněvem a Československý odboj pod vedením generála Svobody. Pro spojeneckou armádu to tehdy dopadlo vítězně, ale za cenu obrovských ztrát na životech. To bylo znát zejména na hřbitově u spodního památníku.

    Když jsme si všechno důkladně prohlédli, zavolali jsme telefonem pánovi (tedy spíš omylem neb Luděk se začal zajímat o místní telefon a nechtěně na pána zazvonil), který pro nás přijel a svezl výtahem zpět dolů. Věž je z roku 1974, tedy přibližně tak stará, jako my. Na lavičkách před vchodem jsme si pak uvařili oběd a Luděk opravil vysílačku. Pavel vyloupal celou slunečnici, kterou utrhl někde cestou autem na Moravě u benzínky a jejíž upražená semínka nám pak sloužila jako zpestření stravy. Najedli jsme se a hurá dolů. Z kopce fouká protivítr. Když nás tlačil nahoru, byl nám dobrej, ale teď je to protivné.

    Zastavila jsem u tanku kvůli focení a co to nevidím. Na zemi leží mobil. Luděk mě dojel a telefon schoval v rámovce. Udělali jsme spoustu fotek na tanku a pokračujeme dál. Budeme teď mírně klesat podél řeky Ladomírky do Svidníka. Za Hunkovcema je u cesty německý vojenský cintorín. Pavel se tam chce jít podívat, ale děcka, která před hřbitovem prodávají houby, začaly žebrat, tak raději jedeme dál. Že tu cikáni prodávají podél cesty krásné houby nebo lesní plody je obvyklé, ale žebrající děti se nám moc nelíbí.

    Před Svidníkem stojí u silnice pomník bojů v Údolí Smrti. Dva tanky, z nichž ten ruský najíždí na německý, má symbolizovat vítězství Rudé armády. Jdeme se samozřejmě podívat. To je fajn, když jsou zajímavosti takto pěkně nastrčené u silnice. Do jednoho tanku se dá i vlézt, spoušť fotoaparátu mačkáme jako o život a když jsme se dostatečně vyblbli, pokračujeme. Ve Svidníku jsme uhnuli na Hrabovčík a začalo stoupání. Z vrcholu kopce je pěkný pohled na ves dole a na sedlo Grob, které nás čeká. Sjíždíme tedy zase dolů do vesnice a pak táhle stoupáme 3 kilometry do sedla pouhých 430 metrů vysokého. Nahoře se spustila drobná přeháňka a bohužel jsme museli oba s Luďkem zrovna jít s roličkou. Zmizeli jsme každý na opačnou stranu. Luděk nebyl úspěšný, proto při sjezdu ze sedýlka zastavuje v zatáčce a opět mizí v lesíku. Čekáme na něj s Pavlem snad půl hodiny a voláme do houští, ze kterého se ozývá Luďkovo funění. Pavla už čekání nebaví, tak jede napřed.

    Konečně se Luděk objevil a my pokračujeme. Dojeli jsme Pavla, který ve vsi Rovné stojí u luxusního baráku. Požádal paní domu o vodu a už se mu nesou dvě plné lahve. Poté jsme se zjevili my, a stylem “Podej prst a sežeru celou ruku” požadujeme také naplnění našich lahví zejících prázdnotou. Nabídli jsme paní, že si jí dojdeme natankovat sami. A protože souhlasí, tak s ní jdeme dovnitř do domu. Ten je viditelně přestavěný ze staré chalupy. Uvnitř jsou totiž nízké stropy a stará kachlová pec. Nakonec jsme kromě vody dostali i kus výborné buchty, zrovna čerstvě upečené. Děkujeme moc.

    Pomalu se stmívá a za vsí začínáme hledat nocleh. A protože si Luděk musel se svou zácpou zase odskočit, šli jsme s Pavlem prozkoumat louku dole pod silnicí. Docela se nám líbila, tak jsme tam zůstali a Luďka navigovali vysílačkou, i když se mu na toto místo moc nechtělo. Nakonec jsme našli rovný plácek, na kterém kluci postavili stan. Po večerním kuřeti na paprice jsem zkusila zapnout nalezený mobil, ale majitel jej měl “zaPINovaný”. Smůla, nedostanu se k údajům na SIMkartě a najít majitele a vrátit jej nebude bohužel možné. Jde o starší model telefonu značky Sony v černém koženém obalu, ve kterém kromě mobilu byla složená česká padesátikoruna. Ale že jde o mobil z Čech bylo jasné i podle Oskarty v něm. Tak dobrou noc.

Cernina

Denní: 83,7 km

Celkem na kole: 115 km

 

 

           

 

 

 

Na začátek stránky                                                                Další den