Den nultý - pátek 10.9. 2004

        V práci jsem si pro nadmíru přesčasů v uplynulém měsíci mohla jako odměnu vzít jeden libovolný den volna. Využila jsem tedy tuto možnost a nahlásila, že v pátek před odjezdem na Slovensko nepřijdu. Těším se, že si balení, nákup a přípravy na cestu užiji bez spěchu a nervování se, že něco zapomenu.

    Původně plánovaný poklidný den byl nakonec pěkně hektický. Ráno jsem si totiž zabouchla dveře, takže jsem musela ještě navíc jet k mámě pro náhradní klíče od bytu. Nakonec jsem vše stihla jen tak tak, i s návštěvou holiče.

    Jakmile Luděk dorazil z práce, naházeli jsme věci do auta a jedeme na Prosek pro Pavla. Auto už je plné i bez něho a jeho věcí. Kam se jenom vejde?

    Pavel už stojí připraven před domem, obložen věcmi. Ten má taky krámů, ale vše se bez problémů napasovalo. Favorit se zdá býti bezedný. Jenže musíme ještě na Chmelnici naložit Láďu. Ten už se vešel opravdu jen tak tak, a to měl jenom malou tašku a spacák. Tak jsme všichni a jedeme.

    Za volantem přecpaného “Fáčka” sedí Luděk a jako krabička sardinek se řítíme na brněnskou dálnici. Na průhonické benzínce jsme koupili dálniční známky (českou a slovenskou) a šílenou zácpou se posunujeme k Brnu. Na Aralce na 75-tém kilometru mě chlapi posadili za volant. Asi je už nebaví to věčné popojíždění v kilometrových kolonách. Na dálnici je spousta uzavírek a nehod, no hrůza. Cesta do Brna nám trvá přesně 4 hodiny, což znamená průměrně 50km za hodinu. Tak takové tempo jsme si zrovna nepředstavovali.

    Z Brna vyjíždíme v půl deváté, je už tma a za Brnem další zápcha. Chlapi už jsou nervní, ale konečně jsme na konci zúžení a valíme dál tmou ke slovenským hranicím. Sjeli jsme z dálnice a míříme na Uherské Hradiště. Na první benzínce jsem se za volantem prohodila s Láďou a auto výrazně zrychlilo.

    Za chvíli máme Uherské Hradiště za sebou, pak i Uherský Brod a pomalu přemýšlíme, kde přenocujeme. Vědomi toho, že z auta se noclehy blbě hledají, jsme ještě před Starým Hrozenkovem odbočili do kopců Bílých Karpat. Zvolna stoupáme směrem k Mikulčinu vrchu a vyhlížíme do tmy, jestli se neobjeví nějaká odbočka. Asi na třetí pokus jsme úspěšní. Jsou tu sice nějaké chaty, ale naštěstí prázdné a pokud majitelé dorazí zítra ráno, tak ať si nás vyženou, to už bude jedno. Zaparkovali jsme auto před malou chatkou a na travnatém plácku rozbili kemp. Jsme pěkně vysoko a z nocležiště máme nádherný výhled na vesničky, kterými jsme ještě před chvílí projížděli. Pavel s Láďou staví stan, my s Luďkem si lehneme jen tak, pod hvězdičky. Je jich spousta! Spacák půjčený od kolegy je krásně měkoučký a je v něm teplo. Tak dobrou noc!

Autem ujeto: 350 km

Na začátek stránky                                                                                                                                        Další den